Milostný život po erasmu

Neděle v 20:44 | Pufflie |  Erasmus
Začnu chodit s klukem z Vídně a budeme za sebou pravidelně jezdit. Z Brna to k němu budu mít téměř 3x rychlejší než do svého rodného jihočeského města. Reiljetem pojedu jen hodinu a dvacet minut a stát mě to bude 79 Kč. Už to mám všecko zjištěný. Moji návštěvu vždy spojím s nákupy v Primarku na Mariahilfer Straße. A během adventu strávíme jeden víkend u něj ve Vídni, další v Brně a pak budeme mít ještě dvě možnosti dalších vánočních trhů. A už se fakt těším, až spolu zajdeme do Baru, který neexistuje. Brzo budu mluvit německy, jak když bičem mrská! A na další Erasmus pojedu do Vídně a je vystaráno.

No a nebo přesvědčím svojí Bosnu a Hercegovinu, že vztah na dálku má smysl. Teď se tváří, že se musíme od hlubších citů držet co nejdál, ale až se přiblíží konec, dojde mu, že jsem láska jeho života. Navíc mě asi bude muset požádat o ruku, protože nezvládne zkoušky a bude se bát, že přijde o vízum. A svatba s občankou EU by ho mohla zachránit. A já se za ním do Německa vrátím, protože mě tam vezmou na magistra. Naše děti budou umět šest jazyků, juchů! A budeme dodržovat jak Vánoce tak i Ramadán.

Dost pravděpodobné také je, že "nechtěně" šlápnu do Bächle. To jsou takové postranní kanálky všude v centru města. Ochlazují město a jsou krásné. Podle legendy se pak budu muset provdat za rodilého Freiburgera. V úvahu připadá modrooký blonďáček David, kterému jsem onehdá v klubu utekla, když si chtěl zatančit, ale já chtěla tančit jen a jen s mým non available Italo-Čechem. Jestli budeme bydlet přímo ve Freiburgu zatím netuším, ale naše děti budou hrozně krásný.

No a když nevyjde tohle, tak zajdu aspoň na to kafe s Mírou, které jsem mu slíbila dva dny před odjezdem na Erasmus. Třeba mi dovolí, abych mu říkala Antonio nebo třeba Johann a připadala si zase aspoň trochu světově.


Článek je k tématu týdne "Představa tvé budoucnosti".
 

Od Masaryka k Babišovi

20. května 2018 v 15:16 | Pufflie |  Audioknihy
Vítá vás Opuštěná společnost. A je to společnost nás všech, všichni ji tvoříme. A to, že si myslíme, že to všechno za nás vyřeší nikdo jiný, nás odpovědnosti nezbavuje. Ba naopak. Všichni tuto společnost tvoříme, všichni se na ní podílíme.

Erik Tabery nám ve své publikaci představuje všechny fenomény dnešní české společnosti, a to i v souvislosti historické či mezinárodní. Časové a prostorové vymezení je jasné už z podtitulu knihy - Česká cesta od Masaryka po Babiše. Už na začátku dostáváme otázku o hodnotách naší společnosti, které do ní přivedl právě Masaryk a znovu se je snažil oživit Václav Havel. Na začátek knihy je to pro mě docela darda, po prokousání se tím mi však bylo jasné, že bez těchto historických souvislostí by to prostě nešlo. Dále se pak kniha dotýká snad všeho, co dnešní společnost, alespoň co do politicko-společenských problémů, tíží. Volby, kampaně, populismus, sociální sítě, fake news. A víc, víc. Něco si zaslouží vlastní kapitolu, jindy naleznete nespočet témat mezi řádky.

Štěstí se nehledá, štěstí se uvědomuje

13. května 2018 v 13:53 | Pufflie |  PISATELKA
Je to fráze ze záchodků v jednom brněnském lokále. On se člověk celkově na těch hajzlech někdy dočte něco zajímavého. Když jsem to později googlila, zjistila jsem, že to prohlásil Tomáš Klus. Když jsem odjela do Německa a řekla své kamarádce, že jsem si uvědomila, jak moc šťastná jsem a že k tomu nepotřebuju nic extra velkého, tento citát mi připomněla. Dva dny na to jsem otevřela učebnici německého jazyka a co nevidím:

Glück kommt nicht von außen sondern von ihnen.

Tedy že štěstí nepříchází z vnějšku, ale z tebe sama. A sakra je to tak.
 


Princů je hafo

6. května 2018 v 19:09 | Pufflie |  PISATELKA
Téma tohoto týdne se mi fakt líbí. Mám v hlavě nápady ještě tak na pět článků o princi na bílém koni, ale rozhodla jsem se napsat ten, který mi v hlavě vrtá nejvíce. Na začátku týdne jsem vás nechala trochu nahlédnout do mého hledání prince, kde jsem se zamýšlela nad tím, že princ vlastně může bejt pořádnej kokot.

Co chci říct dnes, je to, že de facto kdokoliv se pro nás může stát princem. Ještě do nedávna jsem věřila v to, že někde ve světě na mě čeká ten jediný, pravý princ. Že vše je v rukou osudu. Jednou jsem šla po ulici a usmáli jsme se na sebe s jedním kolemjdoucím. Za nedlouho se otočil, doběhl mě a pozval na kafe. Nebo jsem seděla na náměstí, zafoukal vítr a odletěl mi papír. Neznámý mladík se rozběhl a papír mi přinesl. Oba (a i další) příklady vypadali zprvu zcela osudově. A mega osudový se mi zdál i onen Ital s z minulého článku.

Další články