Politická autobiografie

Pondělí v 20:12 | Pufflie |  PISATELKA
Jak nejspíš moji pravidelní čtenáři tuší, aktuálně studuji na vysoké škole dvouobor žurnalistika - politologie. Žurnalistika mě velmi dlouho lákala, ale co ta politologie? Cílem tohoto textu je trošku popsat mou "politickou autobiografii", tedy prezentovat můj vztah k politice či politologii, který asi není úplně jednoduchý a očekávaný od studenta tohoto oboru.
 

„Smím prosit“ nebo „Pojď si zatancovat“? Role slušného chování v každodenním životě

11. března 2017 v 15:00 | Pufflie |  PISATELKA

Mé setkání se s etiketou

Je tomu asi osm let, co jsem jednou vycházela s babičkou ze dveří panelového domu. Již si nepamatuji, kam jsme vlastně šly. Možná jsme se chystaly vyvenčit psa, možná na nákup, v úvahu přichází i procházka. Kam jsme měly v plánu jít, není však důležité jako to, co jsem se ten den naučila. Ve dveřích jsme totiž potkali jednoho postaršího pána. Byl sice u dveří první, ale posečkal, dveře otevřel dokořán, podržel je, řekl: "Prosím," a nechal nás dveřmi projít.

Jakožto zvídavé dítko jsem se poté babičky ptala, proč nám v těch dveřích dal přednost. Babička mi vysvětlila, že prvně má jít ten, který vychází ven z budovy. Je tomu tak proto, že uvolní v budově místo pro nově příchozího. Od té doby jsem se tohoto poučení držela. Když jsem pouštěla lidi dovnitř já, vždycky to fungovalo. Problém však nastal téměř vždy, když jsem měla jít ze dveří jako první já. Nikdy mě nikdo nepustil. Lidé se vždy hrnuli, aby mohli projít dveřmi první.

Postupem času jsem tedy začala ztrácet víru v dodržování etikety. Vrátím-li se ale myšlenkami do dob mého dětství, vzpomenu si, že jsem z pravidel slušného chování byla nadšená a velmi se o ně zajímala. Má první dětská knížka z knihovny byla právě o základech slušného chování. A nebyla to rozhodně poslední kniha tohoto typu, kterou jsem četla. Dodnes mi leží na poličce s nejoblíbenějšími knihami titul Slušnost pro všední den od Slavomíra Pejčocha. Knih na toto téma je nespočetně a nemusí být všechny jen od Špačka.

Co je vlastně etiketa?

Definice říká, že etiketa je soubor společenských pravidel, která nás chrání před společenským úrazem, to je před nejrůznějšími faux-pas a společenskými trapasy. No jo, ty definice. Co konkrétního se ale lidem pod pojmem etiketa vybaví? Skupiny lidí jsou různé a mají tedy i různá pravidla.

Většina lidí se řídí pravidly, která vycházejí ze zákona. Říká se, že právo je minimum morálky. Lidé se tedy zákony vesměs pod hrozbou nejrůznějších sankcí snaží dodržovat, ale na právně nevymahatelnou morálku někteří zapomínají. Další pravidla, která jsou dodržována, také vychází ze zvyklostí a jsou ovlivněna dalšími faktory. A samozřejmě nejsou konečná, neboť se společnost neustále vyvíjí.

Mezi tato pravidla bezpochyby patří právě i etiketa. Vyvíjela společně s lidskou civilizací a kulturou, která se v různých částech světa ubírala různými, někdy i značně odlišnými směry. Je proto samozřejmé, že stejně jako se liší kultura v jednotlivých oblastech, liší se i pravidla etikety.

Náhled do historie

Etiketa byla známa na panovnických dvorech už ve starém Egyptě. V Evropě vzrostl její význam zejména počátkem novověku a vyvrcholil v 18. století. Šlechta používala označení zdvořilost, která by se dala charakterizovat jako respekt a úcta ke druhým.

Nebyla to však jen záležitost vyšší společnosti. Současně totiž vznikala i pravidla zdvořilosti a slušnosti pro chování ve městech a vůbec mezi lidmi. Spis takových pravidel, který byl určen hlavně pro děti, vydal roku 1530 Erasmus Rotterdamský. Rozšířit slušné chování chtěl i italský kněz Giovanni della Casa, který vydal roku 1558 svou knihu Galateus, čili o způsobech. Za další slavnou příručku můžeme považovat i Kniggovo dílo Jak jednat s lidmi z roku 1788. U nás se v tomto ohledu proslavil Jiří Guth-Jarkovský, autor Společenského katechismu a později pak samozřejmě Ladislav Špaček.

Etiketa dnes

Zmíněný pan Špaček je určitě velkým popularizátorem společenské etikety. Myslím si, že každý Čech již o něm slyšel nebo ho minimálně viděl v televizi. Vše, co říká, je bezpochyby velice zajímavé a užitečné. Nebýt jeho, ví toho dnešní společnost o slušném chování ještě méně. Některé zásady jsou však dnes trošku "mimo". Třeba ono pravidlo týkající se společného stravování se. Dnes už je sice poněkud jedno, zda platí muž či žena, každopádně ten, který zve, musí při jídle "držet krok" s tím druhým. Ukážeme si to na příkladu:

Jakub pozve Kláru do restaurace na oběd. Klára se ale bude s jídlem loudat a tak Jakubovi vystydne, neboť nesmí dojíst dříve než ona. V opačném případě, kdy bude Klára jíst tak rychle, že jí Jakub nebude stačit, bude tím opět trpět on. Bude muset část jídla obětovat, neboť po Klářině posledním soustu se již jídla dotknout nesmí.

No schválně. Kdo toto v dnešní době dodržuje? A jistě toto není jediná zásada. Mnoho lidí dnes neřeší, zda v autobusu sedí blíže k oknu či k uličce, či jestli jdou vedle sebe správně (vlevo, vpravo, u zdi, u silnice...). Jdou-li dnes mladí lidé na ples, tak už nevědí, že k šedému obleku se musí brát smetanová, případně modrá košile a kravata buď tmavočervená, tmavomodrá nebo černá a bílými puntíky. Podstatné stále ale je, aby si alespoň nějaký ten oblek, košili a kravatu vzali.

Závěrem

Etiketa je dnes velice upozaděna, zatím ale úplně nevymizela a já doufám, že ani nevymizí. Když dnes někde na plese za mladou dívkou přijde kluk a zeptá se "Smím prosit?", je pravděpodobné, že dotázaná možná vybouchne smíchy. Proto raději kluci použijí "Pojď si zatancovat," kde z jejich pohledu nehrozí takový trapas. Některé dívky by ale vznešenější přístup jistě potěšil. Například já z toho ještě pořád nevyrostla. Stále mě etiketa zajímá a stále obdivuji, když ji někdo i přes dnešní povahu společnosti dodržuje.

Inscenace: Bylo nás pět

4. března 2017 v 15:00 | Pufflie |  DIVADELNO
Do ochotníků jsem již nějakou dobu chodila. Ale bylo to takové chození - nechození. Občas jsem si zkusila nějakej malej komparz či jednorázovou akci. Nikdy jsem s nimi ale nehrála v celoročním projektu, neboť jsem to měla na nic s dojížděním na zkoušky. Autobusy do naší vesnice jezdí opravdu málo a rodiče mě vozit odmtali. Tento problém ale zmizel, když jsem se dočkala osmnácti let a udělala si řidičák.

Od září jsem chodívala každý čtvrtek od šesti večer na zkoušky. Jelikož jsem patřila mezi nováčky, dostala jsem prťavou roli - Byla jsem kamarádka Evy (což je hlavní dívčí postava), akrobatka v cirkusu a "ovívačka" v Indii. Ta poslední role byla nejhorší. Třičtvrtě hodiny jsem stála na jednom místě a máchala vějířem nad hlavou Maharání. Nebavilo mě to. A poslední týden se chodilo na zkoušky denně a domů jsem přijížděla vždy kolem půlnoci. Proto mi i přišlo zbytečné tam tak dlouho být, když jsem v druhé půlce hry opravdu jen máchala vějířem.


Dva dny před premiérou jsem potkala jednu "spoluherečku", jak jde o berlích. Vymkla si při volejbale kotník. Bylo jasné, že to je průšvih. Hrála krasojezdkyni a princeznu a to se s berlemi opravdu nedalo. Opravdu pech, bylo mi jí líto. Ještě to odpoledne si mě vyhledal můj kamarád dělající asistenta režije, zda bych zvládla její roli. Byla jsem děsně vykulená. Večer jsem přišla na zkoušku a celé to pro mě bylo úplně nové. Od kostýmu po repliky. A zbývaly jen dvě zkoušky. Respektive jedna zkouška a jedna generálka. Začalo to být hustý.

Předvádět jízdu na koni v roli krasojezdkyně mi vážně nešlo. Místo ladnosti to vypadalo vtipně. Naštěstí jsem pak celý den doma trénovala a na generálce už to předvedla tak, jak si to ostatní představovali. A co se týče role princezny - tu jsem si strašně užila. Bylo to prostě skvělé! Hned další den po premiéře jsme jeli tuto inscenaci předvést do Prahy do Činoherního klubu. Je tam miniaturní podium a celkově sál oproti tomu, co máme v Jindřichově Hradci, takže to bylo dosti vtipné se tam v tak velkém počtu vejít. Ale byl to rozhodně zážitek k nezaplacení, hrát v divadle s takovou tradicí.


No a o necelé dva měsíce později se hrála v Hradci repríza. Já se vrátila ke své původní roli, neb má kolegyně již byla zotavaná. Ale jak říká jeden můj dobrý kamarád - Není malých rolí. Užila jsem si to i tak. O prázdninách jsem si pak odpočala a na podzim nás ještě čekala repríza a poté i derniéra. No a v tu dobu jsme už pátrali po další divadelní hře...

PŘEDCHOZÍ DIVADELNÍ ČLÁNEK // NÁSLEDUJÍCÍ DIVADELNÍ ČLÁNEK



Nevíš, kam dál? :)


Pokud vás článek zaujal, budu ráda, když jej okomentujete. Reklama pod tímto článkem je vložena přímo hostingem blog.cz. Vidíte-li ji pod tímto nápisem a nechcete to tak, pořiďte si AdBlock.

 


Nespravedlivé obvinění

25. února 2017 v 15:00 | Pufflie |  PISATELKA
Jednou jsme dostali úkol insprovaný maturitní slohovkou. Dostali jsme titulek "Nespravedlivé obvinění" a poté první odstavec (viz tučný text). Dále jsme měli psát sami. Všichni z toho udělali kriminálku nebo horor. No, kdo mě znáte, víte, že se ráda odlišuju. Považte sami.

Pan Břicháček měl své rituály. Každé dopoledne obešel náměstí. Tu prohodil pár slůvek s paní poštmistrovou, tu se zastavil na kus řeči v řeznictví. Při cestě nazpátek uctivě pozdravil sousedy vykukující zvědavě z oken a ze schránky si vyzvedl novou poštu. Většinou ho různé banky přemlouvaly, aby si právě od nich půjčil peníze. Párkrát do roka si na něj také vzpomněl syn a poslal mu pohled odněkud z druhého konce světa. Dnes však jedna obálka byla jiná. Bez adresy, bez odesílatele. Na lístku uvnitř ho kdosi neúhledným písmem obviňoval, že zničil čísi manželství.


Další články