Nespravedlivé obvinění

25. února 2017 v 15:00 | Pufflie |  PISATELKA
Jednou jsme dostali úkol insprovaný maturitní slohovkou. Dostali jsme titulek "Nespravedlivé obvinění" a poté první odstavec (viz tučný text). Dále jsme měli psát sami. Všichni z toho udělali kriminálku nebo horor. No, kdo mě znáte, víte, že se ráda odlišuju. Považte sami.

Pan Břicháček měl své rituály. Každé dopoledne obešel náměstí. Tu prohodil pár slůvek s paní poštmistrovou, tu se zastavil na kus řeči v řeznictví. Při cestě nazpátek uctivě pozdravil sousedy vykukující zvědavě z oken a ze schránky si vyzvedl novou poštu. Většinou ho různé banky přemlouvaly, aby si právě od nich půjčil peníze. Párkrát do roka si na něj také vzpomněl syn a poslal mu pohled odněkud z druhého konce světa. Dnes však jedna obálka byla jiná. Bez adresy, bez odesílatele. Na lístku uvnitř ho kdosi neúhledným písmem obviňoval, že zničil čísi manželství.



Pan Břicháček zůstal chvíli nehybně stát a zíral na list papíru. Pročítal ta slova stále dokola. Posadil se na schody a díval se do dálky. Vzpomněl si na ni. Ach, ty její hluboké hnědé oči, smutné a krásné. Její neposedné vlasy, které nacházel na prostěradle coby kompromitující důkazy. Přemítal nad pocitem upřímnosti, když se vedle něj probouzela nenalíčená. Smál se tomu, jak si nasazovala tu svou všední masku, když se ráno líčila.

Tohle nikdy nechtěl. Proto to tehdy tak nešťastně ukončili. Byla zasnoubena. Cítil k ní to, co nikdy k žádné jiné. Pro žádnou nesmažil ráno palačinky a žádné nehrával před spaním na kytaru za světla svíček a vůně z vanilkových tyčinek. A právě pro tento cit to musel ukončit. Mrzelo ho, že se jí vloudil do života a otočil ho vzhůru nohama. Věděl, že i přes všechny ty krásné chvíle je nešťastná. Nechtěl, aby si vybírala a tak to rozhodl za ní. V životě si pak mnohokrát vyčítal, že nebyl více sobecký a vzdal se jí.

Prudce vstal a zašel do domu. "Proč jsem si vzpomněl na ní?" brblal si pod vousy. Jsou to už tři roky. Už na to skoro zapomněl. Navíc dala slib, že o jejich románku pomlčí. A její snoubenec a vlastně i jeho dlouholetý kamarád nebyl takový, aby si chtěl vyřizovat účty, vždy byl spíše nečinný. Ten vzkaz si jistě vyložil špatně. Bude to nejspíš omyl. Někdo si asi spletl schránku. Rozčílilo ho to. Malá hloupost, která mu to vše připomněla. Snažil se to rozdýchat. Marně. "Proč? Proč?!" zakřičel náhle a bouchnul rukou do dveří. Prohodil ještě pár vulgarit a poté si šel nalít skotskou.

"Ahoj Sáro." Ano. Neudržel se a vytočil její číslo. "Jak se vlastně pořád máš?" zeptal se, jako kdyby nebylo nic zvláštního na tom, že po třech letech volá. "A tak, jde to" ozvalo se z druhé strany. "Rozvádím se a tak. Ale všechno je super, fakt." Pak se v telefonním sluchátku rozhostilo ticho. "Proč mi voláš?" zeptala se. "Ani nevím, promiň" odpověděl. "Přečetl sis lístek, viď?" řekla po další dlouhé chvíli ticha a pak byl z jejího hlasu poznat úsměv. Ten zakolísal s dalšími slovy: "Promiň, napsala jsem hroznou hloupost. Jen jsem netušila, co jiného." Ticho. "Já to věděla, že naše myšlenkové spojení stále funguje. Tušila jsem, že si vzpomeneš." Její hlas zněl náhle veseleji. "Otevřeš?"

Pan Břicháček zprvu nechápal. Pak se ale ozvalo zaťukání. Váhavě přišel ke dveřím a otevřel je. A opravdu. Stála tam. Měla výrazné kruhy pod očima. A oči samotné byly opuchlé. A přesto vypadala krásněji než kdy dříve. Ozvala se hlasitá rána. Rána od telefonu padlého k zemi. Bez jediného dalšího slova ji chytil na pravé straně krku a přisál se k jejím rtům. Rozhodl se ji už nikdy nepustit. Poté ji vzal do náručí a odnesl do ložnice. Nalíčená tentokrát nabyla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 taborovky taborovky | 2. března 2017 v 22:26 | Reagovat

Líbí se mi styl tvého blogu a články jsou fakt super....čtou se úplně sami ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama