Na něco jsem už asi stará

6. května 2017 v 7:59 | Pufflie |  "tajný" deník
Včera jsem měla fakt blbej den.

Studuju v Brně a jednou za dva týdny jezdím domů za rodiči do Jindřichova Hradce. Vlak tam jede necelé čtyři hodiny. Byla jsem sice doma minulý víkend, ale rozhodla jsem se, že pojedu i tento. Konal se u nás Majáles. Slíbila jsem tedy malé ségře, že ji na průvod vezmu. Původně jsem slíbil příteli, že ho k nám vezmu, nakonec se ale sběhlo spoustu věcí, že jsem zjistila, že zrovna tento víkend to nepůjde.


Ráno jsem tedy vstala, dojela na vlak (respektive autobus, protože výluka). A ejhle, vlak měl zpoždění a ještě jsem si po příjezdu potřebovala vyzvednout IN kartu. Z nádraží jsem se svým čerstvě rozbitým kufrem utíkala za mamkou do práce, kde jsem vyzvedla ségru a šly jsme spolu na průvod. A tak jdeme, jdeme, vidíme všude stopy (poházené konfety) a průvod nikde. Vymýšlím adekvátní výmluvu pro ségru, aby nebyla smutná. Do toho se mi vybil mobil. To je pro mě spíše blbost, jenže to jsem ještě netušila, že ho budu potřebovat.

Nakonec jsme dorazily na zámek, kde už se vyhlašoval vítěz. Aspoň něco. Koukala jsem po lidech, mezi "čumily" byli samí cizí lidi, viděla jsem jen pár kamarádů, kteří ale stáli v hloučku se svými (pro mě cizími) známými. Chytla jsem místo na lavičce u mých bývalých učitelek, které znám s osobního života, tykám si s nimi a dalo by se říct, že jsme vlastně kamarádky. "Nestýská se ti?" ptaly se. "Po Hradci? Strašně. A gympl, ježiš, jak ráda bych zpátky," reagovala jsem. Jo. Chtěla bych zase být tím člověkem, co je na hraně puberty a dospělosti, řeší lásky, nadává na učitele a je fakt borec, když jde jeden den za školu...

Gympl volbu krále vyhrál, všichni propukli v radost, skákali, pár lidí mě uvidělo a přiběhlo ke mě. "Ty taky žiješ? Dlouho jsme tě neviděli!" volali. "Uvidíme se večer!" připomněli večerní radovánky v kulturáku. "Platí se něco?" ptám se radši. "Jo, sto padesát, to je proto, že tam bude Paulí!" odvětili a zas běželi. OK. Za mě býval Majáles vždycky zdarma.


Šla jsem se ségrou k mamce pro kufr a po cestě potkala lidí z nižšího gymplu. "Ahoj, nevíte, kolik je hodin?" zeptala jsem se kvůli vybitému mobilu. Odpověděli a pak řekli "Na shledanou". Vážně? Vždyť jsem odtud pryč jen rok! I s kufrem jsme došly na nádraží (docela dálka, ale jelikož se rekonstruuje jedna křižovatka, tak to jezdí úplně jinak a pouze z nádra). Jeli jsme hroznou oklikou, a tedy i dlouho domů, ségra málem v buse usnula.

Dojely jsme, zahradou jsme došli do baráku... A dál než do předsíně jsme se nedostaly. Já si vždy nechávala v předsíni schované klíče, právě pro případ, že bude zamčeno. Jenže z bezpečnostních důvodů mi je máma dala o baráku. Koukám přes prosklené dveře na svoje klíče... Chci máme zavolat, jak se asi máme dostat domů... Haha, směje se mi můj vybitej telefon. Otvírám notebook a píšu mámě na Facebook. Je offline. Tak se posadíme na zem, ségra začne dělat domácí úkoly.

Po nějaké době mi máma napíše, kde najdu náhradní klíč od auta a ať si por klíče dojedu. Otrava, fakt. Jedu zase zpátky, tam mi máma dá klíče a řekne, ať už počkám, že přece za 45 minut končí. Vezmu tedy ségru na pizzu a pak všechny tři společně jedeme domů. Po jedenácti hodinách, co jsem vzhůru, konečně moje noha vstupuje na podlahu domova. Dojdu do pokoje a mám pocit, že dneska už nic neudělám. A za hodinu začíná Majáles. A já to jebu! Paulie Garand. Kdo to je? Nezájem. Nepotřebuju si kupovat lístek proto, abych si mohla popovídat se známými a do toho mi ještě někdo rapoval. A nálada je v háji, prostě nikam nejedu.

Ha, ale pojedu. Ve městě prý od devíti bude lampionový průvod a ohňostroj a máma potřebuje, abych ji a ségru odvezla. Tak tedy jedu, vyhodím je v centru a pak místo toho, abych jela domů, jedu se podívat ke kulturáku. Cíl je jasný, jednou to venku obejdu dokola, a když nepotkám nikoho známýho, zase jedu. Po zemi posedávaj mladý holky a popíjí vlastní alkohol. To bude ale zánětů močáku. Támhle se někdo válí, támhle někdo hulí, támhle někdo brečí.

Potkávám známého, co je teprve ve druháku. Říká mi "Zrovna hledám kluka kamarádky, ona je kvůli němu úplně v hajzlu, zatím čau!" Haha, kolikrát já tohle zažila, když jsem "zachraňovala" něčí vztah nebo při nejmenším něčí játra. A tak mi to dochází. Jak já jsem ráda, že jsem sem přítele nevzala. Asi bych nechtěla, aby tohle viděl. A asi jsem na to už stará. Ještě před rokem jsem na tomto místě blbla. Ale nikdy jsem neblbla tolik. Promrhala jsem teda šanci? Možná ano, ale copak mi to něco vzalo? Teď už se prostě musím rozloučit. Uvědomit si, že jsem dospělá. Nemůžu navěky skotačit, dělat ostudu, nechat se někým táhnout domů.

Jdu k autu a potkávám dvě spolužačky z gymplu. S jednou z nich jsem celé čtyři roky seděla. Zdravíme se, objímáme a sdělujeme si prakticky stejné pocity. S tím rozdílem, že ony zrovna míchají vodku s džusem, aby si prý před zkouškovým ještě aspoň jednou užily. Slyším rány ohňostroje a tak sedám do auta, abych dojela zase zpátky pro mámu. Pak dojedeme domů, ségra už je napůl cesty ke spánku. Beru ji do náručí a ukládám s plyšáky do postele.

A pak si lehnu sama a přemýšlím, že asi byla chyba sem tento víkend jet. Příteli to je líto, že jsem odjela sama. Přepadá mě smutek. Ale možná to je to všechno dobře. Tohle uvědomění, že už jsme vlastně někde jinde, bylo nejspíš prospěšné.

Puff
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 un-ordinary-girl un-ordinary-girl | 6. května 2017 v 8:18 | Reagovat

Moc hezký článek.

2 Jana Jana | E-mail | Web | 6. května 2017 v 9:31 | Reagovat

Takové setkání s realitou bývá někdy hodně kruté, no. Každopádně článek úplně suoer a hrozne se mi líbí tučne prokladani textu :)

3 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 6. května 2017 v 11:18 | Reagovat

jo to znám...vážně, najednou si člověk uvědomí, že je už úplně jinde..

4 Eliss Eliss | Web | 6. května 2017 v 11:20 | Reagovat

Pěkné uvědomění dospělosti! :-)

5 Joina Joina | Web | 6. května 2017 v 12:43 | Reagovat

Ještě že to s těma klíčema mám jiné, jinak by mě to asi taky vynervovávalo.
Občas je někdo na takové věcí starý, někoho to omrzí... Je pravda, že jsem nějaké věci vyhledávala více a teď se už o ně ani nezajímám, ale jen tak na kouknou někam zajdu, toď vše a občas si to ani neužiji.

6 moje-farby moje-farby | Web | 27. května 2017 v 22:18 | Reagovat

ou wow :-)
v poslednej dobe rozmýšľam nad "dospeláckymi vecami"... proste starnúť nie je sranda, ale to je život... díky za článok ;-)

7 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. června 2017 v 16:43 | Reagovat

Tak a středoškolský život je v tahu. Už mi to taky pomalu dochází...

Jo, a co se týče brněnského Hlavního nádraží, to se pro jistotu začalo rekonstruovat, aby to dojíždění bylo o něco zajímavější...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama