Návrat domů aneb "To bude dobrý"

9. září 2018 v 8:00 | Pufflie |  Erasmus
Když jsem před odjezdem na Erasmus podepsala účastnickou smlouvu, nezapomněla jsem se s tím pochlubit na Instagramu. Chvilku na to mi napsala jedna spolužačka. Nikdy jsme se moc nebavily, znaly se spíše od vidění. Ve zprávě bylo přibližně toto "Je to měsíc, co jsem odjela na Erasmus a je mi jasný, jak se teď asi cítíš. Neboj se. Bude to dobrý."

Moc si toho vážím. Věděla jsem, že to bude dobrý. Chtěla jsem to vědět. A stejně jsem pak večer před odjezdem seděla na gauči, vejrala do zdi a můj kufr byl sbalený jen na půl. Cítila jsem se jako uprostřed ničeho. Padala jsem do černé díry. A nikdo mi nedokázal pomoci. "To bude dobrý," říkala máma, která tomu ale sama nevěřila. "To zvládneš," podporovala mě kamarádka. Je to jako když vám všichni tvrdí, že maturita je brnkačka, ale vy jim to stejně nevěříte. A rok po maturitě nechápete, proč kvůli ní noví čtvrťáci tak stresují.


A najednou jsem stála ve svém novém bytě ve Freiburgu a kochala se výhledem z okna. Zjistila jsem, že si musím pořídit router, a tak jsem jela přes zasněžené město na kole, neb jsem si dokázala najít nějaký bazarový. A s jeho zapojováním teda taky byla dobrá sranda, protože můj notebook nemá potřebnou díru. A tak jsem prostě chodila po koleji a ťukala na všechny dveře, dokud jsem neobjevila dobrou duši, jež mě, úplně cizí studentce hovořící jen lámavou němčinou, půjčila notebook, abych si wifi nastavila.

A taky jsem musela jet na úřad, abych se zaregistrovala. Já, která se v Česku neumí ani objednat k zubaři. A musela jsem imatrikulovat. A vyléčit se z angíny. A bylo to dobrý. Všechno to bylo dobrý. Brzy jsem si našla spoustu kamarádů, kterým jsem všem vysvětlila, kam přesně se má jít na ten úřad a kdeže a jak se imatrikuluje. A pak jsem si ze dne na den koupila letenku do Rumunska. A poprvé jsem sama letěla. A opravdu to bylo dobrý. Neexistovalo nic, co bych nemohla zvládnout. Byla jsem daleko od rodiny, od českých přátel, od levného piva.

A pak jsem si najednou vůbec nedokázala představit, že by měl existovat nějaký život po Erasmu. A ač jsem už věděla, že všechno, co se přihodí, se přece nějak může vyřešit, tak že zpátky doma to rozhodně dobrý nebude. Neuměla jsem si představit, že nebudu obden běhat okolo jezera, dopravovat se všude na kole, kupovat si sójové mléko za jedno euro, jíst perfektní jídlo v menze, využívat nonstopovou knihovnu, sedávat na zemi na náměstí s přáteli či na mostě, používat DeutcheBahn, říkat na všechno genau, se všemi se při pozdravu objímat či si pusinkovat tváře, pít denně radlery, tančit regeton, chodit bosá a denně poznávat nové a nové lidi z různých koutů světa. Už nebudu nadále pro nikoho zajímavá, exotická.

"Bude to dobrý," tvrdila opět matka. A já jí fakt nevěřila. Tolik jsem se obávala návratu. 60 dní před odjezdem domů mě chytla neuvěřitelná depka. Chtěla jsem zůstat aspoň o měsíc déle. Ale uvědomovala jsem si, že můj odjezd bude bolet tak jako tak bez ohledu na to, zda to bude v červenci či srpnu. Dva týdny před odjezdem to bylo krušný. Nějaký ty vztahový peripetie, čím dál větší zoufalství. Měla jsem pocit, že jsem nic nestihla. Hrozně jsem chtěla něco dělat, ale nebylo s kým.

A týden před odjezdem, jako kdyby se to všechno změnilo. Navštívila jsem spoustu skvělých míst, potkala další úžasné lidi a byť mi s nimi zbývalo jen málo času, využila jsem ho naplno. Zažila jsem nejromantičtější věc v mém životě. A byla jsem šťastná. Tak jako nikdy dřív. Uvědomila jsem si, že nelituji ničeho. Vážím si každičké minuty z celého toho půl roku.

Rozloučila jsem se. Zašla jsem s nejlepší kamarádkou na poslední zmrzlinu. Naposled si zaplavala v jezeře. A naposledy políbila muže, kterého si jistě v jiné dimenzi vezmu. Pak jsem nastoupila do auta a odjela. A samozřejmě, že jsem poté probrečela noc v hotelové posteli, než jsem na své cestě domů pokračovala. Nešlo to jinak. Ani jsem nevěděla, že jedinec dokáže tak moc slz vyprodukovat. Bolelo to tak moc, že to ani nedokážu popsat.

A když se má chodidla po půl roce dotkla podlahy v mém pokoji, začala jsem plakat znovu. Jsem doma, jsem doma. Pevně jsem objala svou malou sestřičku, došla si prohlédnout králíky a slepice a zkusila projet své autíčko. Druhý den jsem potkala kamarády a dala si české pivo. A pak už jsem to věděla jistě. Ano, zase to bude všechno dobrý.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | 9. září 2018 v 8:21 | Reagovat

Milá Veroniko,
moc mě to mrzí, ale dnes stávkuju, články nevybírám, za podmínek, které na Blogu.cz jsou odmítám pracovat... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama